Odkaz na FacebookOdkaz na oficiální kanál YouTubeOdkaz na web Úřadu Vlády


Aktuality

Být součástí komunity

Tisk E-mail

Praha, 13. 9. 2017 - „Jde nám hlavně o to, aby si rodiče uvědomili, že sami přicházejí s určitými hodnotami a postoji, jimiž mohou formovat celou komunitu,“ říká zahraniční expertka Monique Fletcher ze Spojených států.


Monique R. Fletcher je projektovou manažerkou ve Společnosti pro pomoc dětem (Children’s Aid Society), kde navrhuje a řídí aktivity vedoucí k zapojování rodičů do spolupráce s devíti školami v jižním Bronxu ve Spojených státech.

 Jak se zrodil váš projekt Společnost pro pomoc dětem (Children´s Aid Society)?

V jižním Bronxu již před třemi lety působily organizace, které nabízely mimoškolní aktivity primárně žákům z komunity. Následně mě přizvaly ke spolupráci, a jelikož jsem měla zkušenosti s prací z různých míst Spojených států, rozhodli jsme se, že založíme organizaci Children´s Aid Society. Uvědomila jsem si, že je pro mě velice důležité, abychom nebyli lhostejní vůči našim komunitám, ale naopak byli k nim vnímaví. Všichni moji kolegové pocházejí z Bronxu a znají tamní komunitu velmi dobře. Spoléhala jsem se tedy na jejich znalosti a schopnosti, protože já sama tyto rodiny neznala. Já jim zejména pomáhám v  teoretické rovině při nastavování procesů a cílů tak, aby to bylo prospěšné pro komunitu.

Můžete popsat, o jakou lokalitu se jedná? 

Jižní Bronx je jedním z nejchudších okrsků ve Spojených státech. Ze všech tamních obyvatel nemá 84 % lidí vyšší vzdělání než střední, okolo 60 % žije v chudobě a 94 % školou povinných dětí je považováno za chudé. Jedná se tedy o velmi chudou komunitu čítající Hispánce, Afro-Američany i chudé bělošské obyvatelstvo. Rodiče přesto milují své děti a váží si vzdělání. Naší povinností je pak hledat cesty jak je podpořit a zapojit do našich projektů.

Jak je tedy zapojujete?

Pro nás je podstatné, abychom pracovali s oběma stranami. Zapojení je vždy dvoustranné, vyžaduje to energii a čas jak rodičů, tak školy. Pravidelně organizujeme hodiny angličtiny, hodiny vaření, kroužky zaměřené na rozvoj sociálních a emočních kompetencí dětí, přípravu na střední školu apod. Naším cílem je posilovat schopnosti a dovednosti rodičů a školy. Jde nám hlavně o to, aby si rodiče uvědomili, že sami přicházejí s určitými hodnotami a postoji, jimiž mohou formovat celou komunitu. Také pracujeme na tom, aby učitelé byli vnímaví a tolerantní vůči jiným lidem, aby se naučili chápat jinakost jako přednost, a aby využívali nejlepších možných metod pro komunikaci s rodiči a dětmi. Není to o tom, že by rodiče neměli zájem o vzdělávání svých dětí. Jenom někteří z nich nevědí, jak své děti podpořit. Tyto zkušenosti jsou navíc podpořeny vědeckými poznatky. Například ze studie The Broken Compass (celým názvem The Broken Compass, Parental Involvement in Children´s Education, pozn. autora) vyplývá, že neznalost jazyka představuje pro člověka bariéru, aby se plnohodnotně zapojil do společnosti.

S jakými bariérami u rodičů se tedy nejčastěji setkáváte?

Hned na začátku musíme odhalit, s jakou bariérou člověk přichází. A díky naší zkušenosti víme, že těch bariér může být celá řada. Proto se vždy rodičů ptáme, do čeho se chtějí zapojit, jaké mají zájmy a preference. Průzkum z nedávné doby například ukázal, že rodiče nechtějí trávit čas s dalšími rodiči na školních schůzkách, ale mnohem raději se budou podílet na aktivitách se svými dětmi. Snažím se povzbuzovat své kolegy, aby s rodiči budovali dobré a dlouhodobé vztahy. Založili jsme proto takzvané rodičovské centrum, kde se je snažíme motivovat. Říkáme jim: Přijďte k nám kdykoli, nabízíme vám prostor a využijte ho podle vlastních představ. 

A využívají rodiče nabízeného prostoru?

Rozhodně tohoto prostoru využívají. Jsou šťastné, že čas tráví se svými dětmi, malují s nimi, tancují, zpívají písničky. Chceme s rodiči pracovat na jejich silných stránkách a vytvářet z nich lídry. Rodičovští lídři jsou takoví rodiče, kteří ve škole aktivně tráví alespoň tři hodiny. Někteří však u nás už mají „odpracováno“ více než 100 hodin. V prvním roce fungování naší organizace jsme spolupracovali s pouhými 25 % lidí z komunity, letos slavíme zapojení 58 %. Udělali jsme velký pokrok a k mé radosti stále rosteme. Pořád však myslíme na zapojení těch zbylých 42 %. Je to pro nás důležité zejména proto, že se snažíme v dlouho utlačované komunitě odstraňovat historické křivdy.  

Hodně zmiňujete zapojování rodičů, ale určitě bychom neměli opomenout děti. S jakými výzvami se potýkají právě děti a jak na ně reagujete?

Často se v naší praxi potýkáme s tím, že rodiče své děti neposílají do školy. Pokud žák chybí pouhý jeden den ve dvou týdnech, je to pro nás signál, že chorobně zameškává své školní povinnosti. Věříme, že tento ukazatel hraje větší roli než úroveň gramotnosti. Týká se totiž bezprostředně rodičů, protože právě oni jsou nejzavilejšími zastánci chorobného zameškávání. Slýchali jsme od nich nejrůznější výmluvy, nosili nám omluvenky od lékaře apod. Proto jsme vymysleli, že úplně pozměníme způsob komunikace. Rozdali jsme rodičům obálky s údaji, kolik dní a hodin jejich děti zameškaly a jaké navrhují opatření, aby se to do budoucna nedělo. Prostě jsme od represe přistupovali k více spolupracujícímu přístupu. Musíme si všímat jejich motivací, což vyžaduje neustálé přemýšlení o inovativních metodách a nových strategiích řešení.
Jednu z velkých výzev představují také špatné známky dětí, zejména v matematice a anglickém jazyce. Vyřešit tento fenomén se ne vždy podaří zadáním domácího úkolu, dokonce takový úkol může mít na dítě i negativní dopad. Snažíme se motivovat děti k aktivnímu přístupu tak, aby je činnost bavila, a povzbuzovat je tím, že to zvládnou: „Vím, že jsi chytrý chlapec, určitě ten úkol hravě zvládneš.“  Opět je ale zapotřebí vnímat vzdělávání dítěte jako součást širšího zapojování celé komunity.  Několikrát týdně pořádáme odpolední propojování školy a rodiny, kde si mohou všichni dohromady povídat, tancovat, smát, sdílet rozmanité kultury i rodičovské obavy. Těmito aktivitami se všichni semknou. Pak se vám nestane, že dítě bude nadávat na učitele před svými rodiči.  

Co považujete za svůj největší úspěch v této práci?

Za největší úspěch považuji to, že se nám podařilo přitáhnout zájem rodičů. Jsem vystudovaná sociální pracovnice, a proto bylo vždy mým úkolem všímat si rodinného zázemí dětí. Také bylo důležité pozměnit myšlení mnoha učitelů a ředitelů, kteří byli dosavadní prací vyčerpaní. Vložili jsme hodně energie do učitelů, kteří byli ochotni se vzdělávat. Věřím totiž, že pokud si budou učitelé věřit, budou schopní motivovat i děti a rodiče. Pokud si člověk představí prostředí, ve kterém učitelé pracují, často se mohou setkat s nepochopením a opovržením. Mnoho našich učitelů je bílých a na začátku vždy podstupují těžkou zkoušku, chodí za mnou se slzami v očích. Vždycky se je snažím vyslechnout a podpořit. Chcete však ode mne opravdu slyšet jednu dobrou radu? Zaměřte se na školy, které jsou připraveny spolupracovat s rodiči, jinak by to byla ztráta času. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Nový web

Nový web Agentury pro sociální začleňování se připravuje.

Přihlašte se k odběru novinek

Archiv aktualit ASZ




Inspirace


//]]>