Debatu o potřebné a žádané reformě českého základního školství opět rozvířily tři nové události. První rozruch vyvolala analýza organizace Amnesty International. Ta zopakovala několik let známý a mnohými výzkumy potvrzený fakt, že romským dětem je v ČR upíráno rovné právo na vzdělání jejich posíláním do škol pro mentálně postižené či do škol s absolutní převahou romských dětí. Druhou událostí je otevřený dopis dvou ředitelů základních škol praktických (tedy právě těch pro žáky s mentálním postižením) ministryni školství, ve kterém kritizují ministerstvo za snahu tuto situaci měnit. Poslední událostí byla reportáž České televize, která skrytou kamerou usvědčila jednu z brněnských základních škol z diskriminace při zápisu prvňáčků.

Všechny děti, i ty romské, mají právo na nediskriminující přístup k plnohodnotnému vzdělání. Řešení leží podle většiny evropských odborníků ve směřování k systému, který udržuje až na výjimky všechny děti v hlavním vzdělávacím proudu. Jde o to, aby všechny děti docházely pokud možno do běžných tříd. Dětem, které to potřebují, mají školy zajistit dostatečnou podporu k vyrovnání hendikepů způsobených zdravotním postižením, sociálním znevýhodněním (včetně nedostatečné předškolní přípravy), kulturní odlišností, či naopak zvláštním nadáním. S potřebnou kvalitní podporou je takové dítě ostatními motivováno k růstu, zatímco oni sami se učí tolerovat jinakost a zacházet s ní. Z toho tak mohou profitovat všechny děti.

Ministerstvo školství se k tomuto takzvanému inkluzivnímu typu vzdělávání přihlásilo za ministra Lišky. Sice "shora", ale přesto směřuje české školství dobrým směrem.

Autoři zmíněného dopisu ředitelů se však snaží problém otáčet naruby a napadají přitom nositele potřebných změn. Jejich výroky jsou plné tradičních mýtů, překrucování a nepochopení smyslu a cíle vzdělávání vedoucího k začleňování dětí s různými druhy hendikepu. Reakce těchto lidí odráží také pochopitelnou obavu o vlastní budoucnost. Obávají se, že jejich speciální instituce přestanou být potřebné. Tyto obavy však nemohou být důvodem pro pokračující diskriminaci. Právo všech dětí na plnohodnotné vzdělání, které v praktické škole nezískají, je podstatnější.

Otevřený dopis je zavádějící ještě v jedné rovině. Prezentuje konflikt jako střet laiků, kteří problému nerozumí, s opravdovými odborníky z praxe. Tím zpochybňuje odbornost stovek pedagogů, speciálních pedagogů a psychologů, kteří úspěšně realizují řadu protidiskriminačních opatření (o desetitisících úspěšných praktiků v jiných zemích nemluvě). K inkluzivnímu vzdělávání se přitom hlásí například Evropská asociace pro rozvoj speciálního vzdělávání a většina západních akademických autorit.

Namísto návratu zpět je třeba podpořit školy a specialisty, kterým se zavádění inkluzivních opatření daří, a také ministerstvo školství v jeho snaze tento směr zaklínit do plánů rozvoje českého školství.

Viktor Piorecký

Autor je odborníkem pro oblast vzdělávání ve vládní Agentuře pro sociální začleňování v romských lokalitách.

Komentář byl uveřejněn 9. února 2010 v Hospodářských novinách.