Praktické, dříve zvláštní školy způsobily České republice ve světě dost zle. Zabýval se jimi Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku a nedávno také experti Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). Před časem už ale vláda schválila strategii, které by měla věci napravit. O současné situaci jsme hovořili se speciální pedagožkou Lenkou Felcmanovou z České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání.

* LN Zaniknou praktické, dříve zvláštní školy?

Žádný z vládou schválených dokumentů nehovoří o totálním zrušení speciálních škol. Problém byl především ve špatné právní úpravě. Co se týká záměrů ve Strategii boje proti sociálnímu vyloučení, půjde o postupnou transformaci. Některé základní školy praktické se pravděpodobně stanou běžnými základními školami a budou nabízet jejich vzdělávací program.

* LN Potřebujeme k tomu úpravu zákonů?

Ne tak docela. On už školský zákon z roku 2004 stanoví, že děti se prioritně vzdělávají ve spádové škole, pokud zákonný zástupce nerozhodne jinak.

* LN Proč tedy máme v praktických školách i děti, které by se mohly vzdělávat v běžné škole?

Protože zákonní zástupci, tedy většinou rodiče, rozhodovali často jinak. Praktická škola se mnohým z nich jevila jako lepší, rozuměj snadnější, vlídnější varianta než škola běžná. A některé praktické školy to podporovaly.

* LN Proč?

Dětí ubývá a školy jsou financovány víceméně podle počtu vzdělávaných. O žáky stojí. A předpisy dovolovaly zařadit do praktické školy, pokud měla volnou kapacitu, i žáky bez mentálního handicapu. Přitom nebylo řečeno, podle jakého vzdělávacího programu má to zdravé dítě být vzděláváno. Často se jednalo o děti, které potřebovaly podporu při vzdělávání, ne však z důvodu mentálního postižení.

* LN Takže legislativa umožňovala, aby ředitel školy, pokud nenaplní kapacitu třídy, mohl přijmout i zdravé dítě?

Ano. Ve skutečnosti bylo možné zařadit dítě bez zdravotního postižení i do speciální, dříve pomocné školy, určené pro děti se středně těžkým a těžkým mentálním postižením.

* LN A k tomu stačil jen souhlas rodičů?

Ano, stačil souhlas zákonného zástupce. Pro přijetí žáka s postižením byly paradoxně přísnější podmínky než pro přijetí zdravých dětí. V prvním případě byl vyžadován souhlas zákonného zástupce a ještě doporučení poradenského zařízení, kdežto děti bez zdravotního postižení se tam mohly dostávat pouze na základě žádosti zákonného zástupce. Šetření České školní inspekce pak ukázalo, že v praktických školách, kde bylo 16 tisíc dětí, pět tisíc nemělo jakékoliv diagnostikované postižení.

* LN To už není možné?

Vyhláška byla novelizována a od prvního září loňského roku toto už není možné.

* LN Pokud vím, problém byl i s takzvaným informovaným souhlasem...

Ano. Školský zákon vymáhá informovaný souhlas zákonných zástupců dětí k zařazení žáka do programu pro děti se zdravotním postižením, ale pro tento souhlas neexistoval žádný jednotný formulář. Mnohé školy pak nemohly zpětně prokázat, že informovaný souhlas byl naplněn. Loňská vyhláška věc do značné míry napravila, protože stanovila, co přesně musí v informovaném souhlasu být. Aby rodiče, kteří se rozhodnou dát děti do praktické školy, opravdu věděli, co to přesně znamená.

* LN Říkáte „do značné míry". Proč?

Je řečeno, co musí formulář obsahovat. Školy si jej ale musí vytvářet samy. Podle mě by bylo lepší, kdyby existoval jeden standardní formulář, který by všechny školy používaly.

* LN Žádoucím opakem odděleného vzdělávání je integrace neboli zařazování různě handicapovaných dětí do běžných škol. Máme nějaké resty také v tomto ohledu?

Platný školský zákon z roku 2004 s integrací počítá.

* LN Přesto si někteří rodiče stěžovali, že spádová škola nechce jejich dítě s handicapem, třeba tělesným, přijmout.

Tam byl problém, že vyhláška z roku 2005 upravující vzdělávání dětí se zdravotním postižením uváděla, že žáci se zdravotním postižením se prioritně vzdělávají formou individuální integrace, „pokud to odpovídá podmínkám a možnostem školy". Ta poslední část věty znamenala určité omezení. Běžná škola nemusela žáka s postižením přijmout. V tom ohledu tam byl rozpor prováděcí vyhlášky se zákonem. V takovém případě ale platí zákon, takže de facto má už od roku 2004 spádová škola povinnost přijmout všechny děti ze spádové oblasti, pokud nemá prokazatelně naplněnou kapacitu.

* LN Pojďme si tedy shrnout: jaké děti se dnes mohou dostat do praktické školy?

Děti, které mají lehké mentální postižení.

* LN Lze to vyjádřit velikostí inteligenčního kvocientu?

Ano. Jejich IQ by mělo být v rozmezí 50–69. Průměr populace je 100.

* LN Je to IQ nezpochybnitelné?

Každý psycholog vám samozřejmě řekne, že výsledek se může mírně měnit i podle toho, jak se dítě vyspí, takže se může stát, že dítě, které udělalo IQ test na 79 by jej jindy udělalo na 81. Podstatné ale je, že existuje kontrola a do praktických škol už skutečně přicházejí jen děti, které mají diagnózu lehké mentální postižení. Stát by ovšem měl zajistit podporu vzdělávání dětí s tzv. hraničním intelektem, které se již nemohou vzdělávat v základních školách praktických, zároveň ale potřebují podpůrná opatření při vzdělávání v běžných základních školách.

* LN Je něco, co vládou schválená strategie ordinuje a zatím to nebylo naplněno?

Ano. Z krátkodobých cílů se zatím nepodařilo znemožnit zřizování přípravných tříd při základních školách praktických.

* LN Co je na nich špatného?

Mají primárně sloužit pro žáky se sociálním znevýhodněním, aby se připravily na školu. Tam nemají být přijímány děti, které mají nějaký mentální handicap. Proto by měly být zřizovány jen u běžných základních škol.

* LN Ještě něco je špatně?

Na úrovni legislativy jsou nerovnosti, které určité skupiny žáků handicapují. Je to ne úplně šťastné vymezení kategorií dětí, které mají získávat nějakou podporu. Školský zákon říká, že je tu skupina dětí s takzvanými speciálními vzdělávacími potřebami. Ta je rozdělena na žáky se zdravotním postižením, žáky se sociálním znevýhodněním a žáky se zdravotním znevýhodněním. To jsou děti s nějakým těžkým onemocněním, ale také děti s některými lehčími poruchami učení, jako je třeba dyslexie.

* LN Takže dvě znevýhodnění a jen jedno postižení.

Ano. Kategorie zdravotní postižení se dál dělí na skupiny jako mentální postižení, tělesné postižení, smyslové postižení, narušená komunikační schopnost (například logopedické vady), kombinované vady. A je tam třeba taky kategorie autismus, což dělá problém, protože poruchy autistického spektra zahrnují více diagnóz a je otázka, kam zařadit třeba dítě s Aspergerovým syndromem.

* LN Jak se pozná, že je dítě sociálně znevýhodněné?

Zrovna tohle vymezení je velice vágní. Podle něj jde o rodinné zázemí s nízkým sociálním statusem a o ohrožení sociopatologickými jevy. Když vám někdo řekne takovouhle diagnózu, tak jaké dítě do té skupiny zařadíte? Je to obtížné. Navíc sem patří i děti s nařízenou ústavní výchovou a také děti se statusem uprchlíka nebo migranta.

* LN Školy mají povinnost poskytovat všem vyjmenovaným kategoriím dětí se speciálními vzdělávacími potřebami zvláštní podporu. Mají pro to podmínky?

Ne tak docela. Navýšené finanční prostředky dostávají pouze na jedinou kategorii, na děti se zdravotním postižením. Na žáky se sociálním a zdravotním znevýhodněním peníze nedostávají. Tyto děti mají právo na podporu při vzdělávání, například na asistenta pedagoga, ale vzhledem k tomu, že škola na něj nedostane peníze, prostě asistent není. Potíž také je, že do kategorie zdravotně postižených nespadají ve školské legislativě děti s psychiatrickými diagnózami. Přitom v legislativě resortu práce a sociálních věcí za zdravotně postižené považovány jsou. Ta totiž zná kategorii vnitřní a duševní postižení. Rodiče tudíž na děti s psychiatrickou diagnózou příspěvky brát mohou. Škola ne. I to byl důvod, že tyto děti, u nichž se často projevuje porucha chování, dříve mnohdy končily ve zvláštních školách, kde bylo možné mít menší počet žáků ve třídě a uplatňovat víc individuální přístup. Přitom na takzvanou specifickou poruchu chování (ADHD) škola peníze navíc dostane. Nebo vezměme třeba diagnózu Aspergerův syndrom, který je lehčí formou autismu. Pokud dítě spadne do diagnózy autismus, škola na ně dostane peníze navíc, když ne, což se může stát, nedostane je.

* LN Takže co navrhujete? Přesněji, co navrhuje strategie? Sjednocení šablon mezi resorty školství a sociálních věcí?

Přesně tak. Jde o to, aby příplatek k dotaci na žáka dostávaly školy na všechny děti, které potřebují zvláštní podporu. Aby byly rozděleny podle intenzity podpory, již potřebují.

* LN Podaří se to?

Realizátorem opatření je ministerstvo školství a není jisté, jak se k této věci postaví. Diagnostický nástroj, který umí posoudit, jakou podporu dítě potřebuje, je připraven.

* LN Co bude se speciálními pedagogy, kteří byli vychováváni především pro zvláštní školy? Nepřijdou o zaměstnání?

Ne. Pokud se podaří naplnit schválenou strategii a Národní akční plán inkluzivního vzdělávání, a tedy vytvořit potřebné podmínky pro rozvoj inkluzivního vzdělávání, přejdou na běžné základní školy, kde je a bude poradenských služeb zapotřebí. Měli by pomáhat učitelům provádět diagnostiku a podporu dětí na místě. Očekávám dokonce stoupající poptávku po speciálních pedagozích, jak tomu bylo i v jiných evropských zemích.

* LN Protestujete proti tomu, aby si učitelé mohli rozšiřovat vzdělání z oboru speciální pedagogiky pomocí krátkodobých kurzů v rozsahu 250 hodin. Proč by si učitel s praxí nemohl rozšířit kvalifikaci třeba o logopedii tímto způsobem?

Snaha ministerstva školství umožnit učitelům rozšíření kvalifikace pomocí kurzů dalšího vzdělávání je v zásadě rozumná. I v případě speciální pedagogiky by bylo užitečné, aby získávali kvalifikaci, která jim umožní lépe pracovat s různě handicapovanými dětmi. Kritizovaná změna se týká pracovníků poraden a speciálně pedagogických center. Nepovažuju ale za dobré stavět dvouměsíční kurz na roveň magisterskému studiu. Zvlášť v oblasti diagnostiky a intervence je důležité, aby šlo o pedagogy s univerzitním stupněm vzdělání. Pokud by byl takový kurz umožněn, měl by být delší.

* LN Nechráníte si jenom vlastní píseček před vetřelci?

Ne. Jde skutečně o to, aby diagnostiku a intervenci v poradenských zařízeních prováděli dostatečně odborně připravení pracovníci.

LENKA FELCMANOVÁ (32)
Absolventka Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, obor speciální pedagogika. V letech 2009 a 2010 pracovala v Odboru prevence, speciálního vzdělávání a institucionální výchovy ministerstva školství. Nyní působí na své mateřské fakultě. Je místopředsedkyní České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání.

Radka Kvačková

Rozhovor byl uveřejněn 21. února v příloze Akademie v Lidových novinách.