Chtěla jsem, aby děti věděly, že vzdělání se vyplatí.

||Chtěla jsem, aby děti věděly, že vzdělání se vyplatí.

Chtěla jsem, aby děti věděly, že vzdělání se vyplatí.

2021-11-03T10:46:26+01:003 listopadu, 2021|Aktuality|
V cyklu pozitivní romské vzory Libereckého kraje vám představujeme romskou spisovatelku Irenu Eliášovou.

Paní Eliášová, píšete knihy, které mají často autobiografický nádech. Jaká byla vaše životní cesta?

Já jsem nemohla studovat, tak když se nám narodily děti, tak jsem se snažila, aby aspoň ty naše děti vystudovaly, aby se mohly dostat k nějakému vzdělání. A ta první naše dcerka byla hodně nemocná, měla astma, a dokázala jenom ukončit učební obor. Potom si udělala ještě nějakej kurz, další dva roky a pak šla na maturitu. Ona to nakonec dokázala, a to měla už sedmnáctiletého syna. Dokázala udělat maturitu, pak ještě studovala rok k tomu, aby mohla dělat učitelku na základní škole.

Jak jste své děti přiměla, aby dokončily ta studia?

Od malička jsem je vedla. A když naše děti šly do první třídy, tak jsem věděla, že ta první třída je nejdůležitější, tak jsem vždy zůstala z práce doma, abych se tomu dítěti věnovala, tak aby pochopilo to učení. Mám tři děti, a s každým jsem rok zůstala doma.

Celý první rok jste byla doma?

Ano s každým. A doma, ač miluju romštinu, je to můj rodný jazyk, tak jsem s nimi mluvila česky, aby pochopily tu češtinu. A skutečně se mi to podařila, pač jsem se jim věnovala jak já, tak manžel. Nechtěla jsem je dávat někam do zvláštní školy. Asi ti byl můj důvod. Vždy jsem se jim věnovala tak, aby pochopili, že to je dobré, že škola je základ.

Slyšela jsem názor, že v romských rodinách se říká, že škola je nutné zlo.

To nechápu.

Že rodiče chtějí, aby dětem bylo ve škole dobře, a to je vše, že si ale neuvědomují hodnotu vzdělání.

To je poloviční pravda. Protože jsme Romové, jak východňáři, tak západňáři, jsou mezi nimi rozdíly. Neříkám, že ten Rom ze západu má lepší inteligenci, vyšší IQ, to nechci říct, ale z toho, co jsem za život viděla to navenek tak vypadá. Hodně romských rodin z východu tu školu berou vážně jen proto, aby neměli problém, aby nepřišli o přídavky. To už bylo i za komunistů, tam hrozilo, že přijdou o přídavky, když by nepřinutili děti do školy. My jsme bydleli v Liberci v té době, a naše děti šly do základní školy a ostatní děti šly do zvláštní. A oni se divili, jak to, že ty tvoje děti jdou támhle na základku. A já říkám, no, proč by ne? A teď jsme se o tom bavili. A oni, no hlavně, že šly do školy. Ale do jaké, do budoucna, co z toho ty jejich děti budou mít?

Znamená to, že Romové moc nemají ambice? Jak to?

Většinou je to tak, že některá rodina romská ještě má takové způsoby chování, že ta holka, třeba má 16 roků, tak se vdá. Ty ambice pro ně zas nejsou až tak důležité. Ale zase další rodina romská mermomocí své děti k tomu vede, aby se vzdělaly. A dneska už vůbec, je hodně dětí z naší famílie, jak na Slovensku, tak zde, kteří mají vysokou školu, tak v Čechách. Mé sestry vnuk má dva tituly, takže dneska je to trochu lepší, ohledně vzdělání než za komunistů.

A jak jste to měla vy se vzděláním?

Já jsem to měla sakra blbý. Je mi to líto, že to tak říkám. Měla jsem báječné rodiče, ale bylo nás hodně. Moc jsem toužila studovat. Byla jsem dobrý žák, a dokonce jsem doučovala ty své spolužáky, ale bohužel jak jsem skončila základku, tak jsem musela jít do práce. Bylo nás hodně a bylo potřeba pomoct rodičům.

Co jste dělala?

Šla jsem do učňovky na kovoobráběčku ale musela jsem toho nechat. Tak jsem šla pracovat do Otavanu, šít. Tam jsem se zaučila jako šička a dělala jsem šičku.

Jak jste se dostala k literatuře?

To jsem milovala už od mala. Psala jsem různý básničky a povídky, měla jsem to moc ráda. Už na Slovenku jsem psala, a poslala jsem to do časopisu slovenského – Svet socializmu. Tam jsem poslala dvě povídku, jednu, která se jmenovala Temnota, o strejdovi Aladárovi, který byl úplně slepej, ale byl báječnej muzikant a byl učitelem muziky. A on učil muziku jak naše romské děti, tak ty slovenské.  A pak ještě jednu povídku o takovém romství, ono se jim to líbilo a otiskli mi to jednou a pak mi napsali, že ať se nezlobím, že nemám žádné vzdělání a že není možné abych mohla psát, abych vůbec mohla publikovat, že nemám žádné vzdělání.  Pak už jsem jenom psala povídky pro nás v práci pro kolegyně a tak.

Vdala jsem se, a až děti vylítly z hnízda, tak jsem začala psát. V roce 2007 jsem napsala svou první knihu. Vydala to vědecká knihovna v Liberci. A měla ohromný úspěch. Tak jsem vlastně začala publikovat.

O čem byla vaše první knížka?

No moje první knížka byla samozřejmě o Romech a vlastně autobiografie, bych mohla říct. Psala jsem příběh Gušky, desetileté dívenky, která prožívá svůj život v romské osadě. Když jsem psala ten příběh, tak jsem nevěděla, zda se ujme u čtenářů v majoritě.  Pracovala jsem v té době ve fabrice na třísměnný provoz, a když jsme šli na svačinku, tak jsem hovořila s mladejma, oblíbili si mně a strašně moc rádi to poslouchali a každou tu přestávku, dvacet minut jsem jim četla každý den. Vždycky doma jsem psala, abych na druhý den měla co číst. Bylo to překrásné a měla jsem radost, že se to ujme.

Kolik jste vydala knih?

Čtyři vlastně. Nebo pět? Už nevím… (smích)

Čtyry vlastní, a deset sborníků, českých a slovenských autorů, které vydala obec spisovatelů. Máme tady Kher vydavatelství. Evla devla byl první sborník, kde jsem byla oceněna za úryvek z knihy Naše osada. Mimo to jsem osm roků byla redaktorkou časopisu Kereka, kde jsem psala a překládala. A ještě jsem psala taky do Libereckého deníku pět roků. Momentálně píšu teď do romského časopisu Romeo Ankos už druhým rokem a doufám, že i vyjde pátá vlastní kniha Rub a líc a jiné příběhy. Ještě jsem vydal e-knihu Listopad.

Řekněte něco o knize, kterou chystáte?

Je tam příběh Rub a líc, bylo to ještě za komunistů, když jeden mladej romskej kluk poznal, že má jinou sexuální orientaci.

Jak je to u Romů s přijetím homosexuality?

Hrozný. Hodně špatný je to. Ti romští muži si zakládají na svém egu. A to ego vidí jenom v tom…(smích). Jak to mám říct? On je chlapem, tak že myslí jen na to chlapství své.

Samec…

Ano to je pro ně důležité. Pro mě ne. Pro mě je důležitej mužskej jako člověk s tou čistou duší.
Ale naši muži myslí jen na to své ego. Když mají pak chlapce, který má jinou sexuální orientaci, je to strašně ponižující pro toho otce.

Manžel: A rodina je pak celá nešťastná….

A právě, že ten syn v mé knize to dlouho tajil. To bylo ještě za komunistů. Dneska ne. Ti kluci dneska ještě mají hrdost, že jsou gayové.

No jak kdo. Já znám jednoho romského kluka, který to tají. On ví, že ho ta romská společnost stigmatizuje.

Manžel: Ano, přesně jak říkáte….

Tady jde o to, že já nejsem vzdělaná, abych používala ta správná slova…ale skutečně to tak…stydí se, ale čeští kluci ne, ti jsou jak panenky a oni ještě řeknou, jako kdyby se s tím chválili: „Já jsem gay“.

Takže ta kniha je o tom?

Ne celá, to je jen jeden příběh. Dále jsou tam povídky i humorné. Vycházejí ze skutečnosti. Bude mi to ilustrovat dcera nejmladší Irenka.
Jsou tam příběhy romství. Jeden miloval tak fotbal, že zatajil své romství a udělal ze sebe maďarského kluka, jen aby mohl hrát.

Kdy se můžeme na knihu těšit?

Myslím že na jaře 2022 by mohla vyjít.

Budeme se těšit spolu s vámi.

 

Irena Eliášová (˙1953)

Pochází z romské osady na jihozápadě Slovenska, její rodina se v 60. letech 20. století přestěhovala do severočeské Chrastavy. Po absolvování základní školní docházky se živila jako šička. Je členkou Obce spisovatelů (od roku 2008). Je vdaná a má tři děti. V současnosti je již v penzi.

Vydala celkem čtyři knihy a několik sborníků:

  • Naše osada (Smutné, veselé i tajemné příběhy Romů, Liberec, Krajská vědecká knihovna v Liberci, 2008)
  • Slunce zapadá už ráno (sborník současné ženské romské prózy – Irena Eliášová, Jana Hejkrlíková, Iveta Kokyová, Eva Danišová; překlad Ireny Eliášové z romštiny Karolína Ryvolová, Praha, Knihovny Václava Havla, o.p.s., 2014)
  • Chci se vrátit do pohádky (ilustroval Marek Štěpán, Liberec, Krajská vědecká knihovna v Liberci, 2015)
  • Oheň přestal plápolat. LAMPA, z.s., Mimoň 2019.ISBN 978-80-270-5686-6

Zajímavý odkaz:

Paměť národa: Irena Eliášová (1953) (pametnaroda.cz)