Sociolog Petr Kupka působí jako proděkan pro vědu a výzkum na Fakultě sociálních studií Ostravské univerzity a dlouhodobě se zabývá výzkumem sociálního vyloučení a strukturálních nerovností v oblasti bydlení. Působil jako odborný poradce během přípravy dokumentárního filmu Dům bez východu režiséra Tomáše Hlaváčka. Vnášel hlubší vhled do praktik obchodování s chudobou, které jsou v českém kontextu často přehlížené. V našem rozhovoru hovoří o svém zapojení do vzniku filmu, o systémových selháních v ochraně nájemníků i o odvaze lidí, kteří se v extrémně znevýhodněné pozici pokoušejí bránit nespravedlnosti.
Můžete nám přiblížit, v čem spočívali vaše konzultace s tvůrci filmu Dům bez východu? Jaký byl váš hlavní přínos při vzniku filmu?
Pracoval jsem společně s Václavem Walachem a dalšími kolegy jako odborný poradce filmu, což znamenalo, že jsem s tvůrci konzultoval vlastně všechny sociální aspekty, které se ve filmu odehrávají. Diskutoval jsem s režisérem také narativní strukturu filmu, přičemž jsem stál o to, aby ve filmu byla podtrhnuta kontinuita, způsob organizace a způsob dělby práce celého dokumentovaného podnikání. To myslím, že byl můj hlavní přínos.
Především v poslední fázi vzniku filmu jsme pak společně realizovali terénní šetření podobné tomu, které dělají výzkumní pracovníci Agentury při přípravě vstupních a situačních analýz v partnerských obcích. Dělali jsme tedy rozhovory s pamětníky, ale mapovali i současný stav. Společně s kolegy jsme pak nadto udělali analýzu otevřených zdrojů, dokumentů veřejnosprávních institucí, které na Kuncovce v posledních letech působili.
Co vypovídá situace v domě Kuncovka o širších mechanismech obchodování s chudobou v České republice z pohledu sociologa? Je to typický příklad?
Těžko říct, jestli je to typický příklad, protože tak hlubokých vhledů do fungovaní obchodování s chudobou v Česku dosud mnoho nebylo. Z různých odborných zdrojů, včetně těch agenturních víme, že rozhodně nejde o ojedinělý případ. Podobné příklady můžeme najít všude tam, kde žije marginalizovaná populace, která spoléhá na neregulovaný soukromý sektor v oblasti poskytování bydlení spoluhrazeného z dávek na bydlení.
Myslím si také, že film velmi dobře ukazuje povahu vzájemných pozic poskytovatelů bydlení a nájemníků v České republice. Na jednom příkladu nájemního domu ukazuje, jak malá je ve skutečnosti ochrana nájemníka vůči poskytovateli bydlení. Film ukazuje, jak vypadá spor lidí, kteří mají finanční i sociální kapitál a lidí, kteří žádný takový kapitál nemají. Co si vlastně poskytovatel bydlení může dovolit a co nájemník všechno nemůže a kdo všechno mu nepomůže. Film lze chápat jako protiargument do veřejné debaty, která je vychýlena spíše ve prospěch poskytovatelů bydlení. Ukazuje, že nájemníci mohou být obětí širokého spektra vykořisťujících praktik pronajímatelů.
Obzvláště silný je v tom, že tyto praktiky nemusí být epizodické, ale kontinuální a mnohovrstevnaté, jejichž význam lze odhalit až v dlouhodobém horizontu. To, že se je podařilo Tomášovi Hlaváčkovi filmově zachytit je naprosto unikátní a zasluhuje za to obrovské uznání.
Ve filmu sledujeme snahu obyvatel domu bránit se právní cestou. Jak hodnotíte možnosti sociálně vyloučených lidí účinně se proti takovému zacházení bránit?
Myslím si, že ten film ukazuje, že se vlastně moc ubránit nemůžou. Neexistuje mnoho institucí, kteří by jim v tom úsilí mohli pomoct, protože ten problém je příliš komplexní na to, aby si s ním jednotlivé instituce dokázali poradit. Jedná se o hygienické podmínky, stavební podmínky, bezpečnost budovy, požární bezpečnost, nekalé praktiky s poskytováním energií. Jde o spoustu věcí a je to komplexní problém, který různé veřejné instituce nemohou řešit každá zvlášť, ale musí ho řešit koordinovaně. A koordinovaný postup v této oblasti chybí. Bez koordinovaného postupu zainteresovaných institucí není podle mě řešení možné.
Jiná věc je, že se nemůžete bránit v okamžiku, kdy vlastně nemáte kam jít. Když neexistuje dostupná alternativní nabídka bydlení. Lidé, kteří žijí v těchto podmínkách, o tom často radši nemluví, protože se bojí, že by i o tenhle typ bydlení přišli. Pro mnoho obcí nebo veřejně správních institucí to může být vlastně dost pohodlná pozice, protože zkrátka nemusí dělat nic.
Jaká role podle vás připadá městům a samosprávám v řešení situací, jako je ta v domě Kuncovka? A jakou odpovědnost by měl nést stát?
Mohli by udělat celou řadu věcí. V kontextu vzniku filmu vznikla i brožurka a návrh čtyř opatření, které jsme navrhovali pro regulaci obchodu s chudobou. Prvním je zákon o podpoře bydlení, který by měl pomoci vytvořit alternativní nabídku bydlení k tomu aktuálnímu soukromém.
Druhým je licenční systém regulující poskytování bydlení spoluhrazeného z dávek na bydlení, založený na zavedení určitých standardů a jejich vymáhání. Toto opatření vychází ze zkušenosti jiných zemí s regulací tohoto typu podnikání. Společně s kolegy z Katedry antropologie Západočeské univerzity jsme první náčrt takového systému představili už před pěti lety v koncepční příloze Metodiky prevence kriminality ve vyloučených lokalitách certifikované Ministerstvem vnitra.
Třetím je vytvoření multidisciplinárních týmů v zasažených obcích, složených z klíčových zástupců veřejnosprávních a neziskových organizací, jejichž cílem by byl koordinovaný postup v případech jako je Kuncovka.
Čtvrtým je pak posílení ochrany nájemníků prostřednictvím vyloučení možnosti vystavení nájemních smluv kratších než jeden rok.
A poslední věc je doopravdy si uvědomit, že lidé, kteří na takových místech bydlí, se často stávají oběťmi trestné činnosti. Podle nás je tedy důležité posílit prvotní kontakt policie s těmito zranitelnými nájemníky inspirovaný třeba přístupem policie v oblasti domácího násilí.
Vy sám jste se setkal s nějakým momentem, který Vás osobně zasáhl, překvapil?
Výzkumu sociálně vyloučených lokalit se věnuji dlouhodobě, ale stále mě překvapuje, jak rozsáhlé praktiky bytového vykořisťování jsou. Jak široké spektrum praktik může člověk vymyslet jen proto, aby jinému člověku zkomplikoval život a vytáhl z něj peníze. A vlastně je na tom nejzajímavější, že toto podnikání je orientováno na veškeré peníze, které chudí nájemníci mají. Ty peníze se z nich snaží vytáhnout prostřednictvím různých fiktivních pokut, různých lichvářských půjček a tak dále… Překvapilo mě, že to vlastně nemá skoro žádné meze.
Viděl jste naopak něco povzbudivého, nějaké „světlo na konci tunelu“?
Překvapila mě odvaha spousty lidí na ubytovnách nebo v sociálně vyloučených lokalitách, kteří se i v této dost nevýhodné pozici, snaží postavit příkoří. Není to jenom Kuncovka. Podobné příklady můžeme vidět i v jiných částech republiky, ať už ve vztahu drobným nebo velkým poskytovatelům bydlení jako například v Ostravě. Těší mě, kolik úsilí jsou lidé schopni tomu věnovat a myslím si, že je velkým úkolem toto úsilí pro budoucí praxi zmapovat. Jen díky němu bude možné odhadnout účinný a neúčinný postup v této oblasti. Domnívám se, že je celkem vhodný námět pro budoucí spolupráci mezi Agenturou a výzkumný organizacemi, které se touto problematikou zabývají.
Děkuji vám za rozhovor!
Materiál vznikl v rámci realizace projektu „Systematická koordinace sociálního začleňování “ reg. č. projektu CZ.03.02.02/00/22_004/0005318.