Vyrostl v severočeské Bílině, kde ho sama vychovávala jeho nevidomá matka. Kvůli složité ekonomické situaci rodiny začal už při studiích pracovat, a to v oboru, který mu byl odjakživa blízký – v sociální práci. Jeho dětství nebylo jednoduché i v jiném ohledu. Pro svůj romský původ a jako jedno z mála romských dětí v klasické základní škole byl častým terčem šikany. To doplňovaly také pravidelné útoky ze strany členů formujícího se neonacistického hnutí. „Nevzpomínám na to rád. Nejen kvůli šikaně, ale člověk se necítil bezpečně vůbec venku. Skinheadi nás naháněli,“ říká.
Potýkal se také s tím, že zatímco jeho neromské kamarády na diskotéky pouštěli, on sám často zůstal pro svou barvu pleti za dveřmi. „Je to ponížení, které bych nikomu nepřál. Tohle byla naše realita,“ popisuje. Rozhodl se, že se pokusí situaci změnit. Přestěhoval se do Prahy a stal se na jednu dekádu vedoucím sociálního odboru na Praze 14. Později nastoupil na Úřad vlády ČR na Sekci lidských práv a předloni se stal na jeden rok politickým náměstkem ministra pro lidská práva. Stal se tak nejvýše postaveným Romem v české státní správě. „Zní to divně,“ směje se a zdůrazňuje, že by byl rád, kdyby bylo Romů ve státní správě mnohem více.
Dnes osmatřicetiletý David Beňák se narodil v Teplicích do romské rodiny, dětství prožil v Bílině na sídlišti Chlum. Jeho rodiče se poměrně záhy rozvedli a situace matky, která tak zůstala sama s Davidem a jeho sestrou, nebyla snadná. Došlo k tomu totiž v období, kdy jeho matka navíc oslepla. Přesto se rozhodla Davida se sestrou vychovávat sama. Aby uživila rodinu, přivydělávala si k invalidnímu důchodu prací z domova pod jedním družstevním podnikem. Ten ale později skončil a ona tak byla odkázaná v podstatě jen na důchod a dávky sociální podpory. „Když jsem dosáhl určitého věku, snažil jsem se chodit na brigády, abych trochu vypomohl. A musel jsem si vydělat i na školné,“ uvádí.
Chodil do klasické základní školy, jeho matka s tím, aby chodil do zvláštní, kam byly tehdy romské děti většinou posílány automaticky, zásadně nesouhlasila. Malý David proto neměl příliš romských spolužáků. Měl řadu romských kamarádů ze sídliště, ze školy pak ale také množství těch neromských. Přesto to ale na škole nebylo vůbec jednoduché. „Bylo to drsné. V podstatě bylo období, kdy jsem zažíval šikanu. Nejhorší to bylo asi hned po revoluci, kdy bylo trendy poslouchat Orlík a začali se formovat skinheadi,“ vypráví. „Nevzpomínám na to rád. Nejen kvůli šikaně, ale člověk se necítil bezpečně vůbec venku. Skinheadi nás naháněli,“ doplňuje.
Romům vstup zakázán
Když pak ze základní školy přešel na strojní průmyslovku, na níž denně dojížděl do Mostu, problémy s formujícím se neonacistickým hnutím se prohlubovaly a stupňoval se také rasismus části většinové společnosti. „Tam jsem poprvé viděl cedule ‚Romům vstup zakázán‘ nebo ‚Romy neobsluhujeme‘. Na to se tady už relativně zapomnělo,“ zdůrazňuje a dodává, že se to vše odehrávalo v kontextu doby, kdy došlo k několika vraždám Romů. „Bylo to hodně temné období,“ přiznává.
„Je to ponížení, které bych nikomu nepřál. Nikdy,“ popisuje David pocity každodenního života s cejchem nežádoucí osoby. „Absolutní ponížení lidské důstojnosti. Tohle byla naše realita,“ říká. „S kamarádem jsme chodili na diskotéky. A pro mě to byla loterie, jestli mě pustí, nebo ne. Většinou jsme si kluby vybírali podle toho, kam mě teda pustí. Je to děs se takhle rozhodovat o tom, kde budete trávit volný čas. Kde to pro vás bude bezpečné, kam vás pustí, kam chodí skinheadi, aby vás pak nezmlátili. A někteří to možná zažívají dodnes,“ doplňuje. Podle něj se k takovým projevům stavěla tehdejší společnost poměrně vlažně a sám si nepamatuje mnoho situací ze školy, kdy byl šikanovaný přímo před pedagogy, že by nějak rázně zakročili.
Ze strojaře sociálním pracovníkem
David Beňák měl sen stát se kuchařem. „Tehdy mě to povolání fascinovalo,“ říká. Jelikož si tenkrát na základní škole mohl každý podat jen dvě přihlášky, jedna z nich směřovala právě na tento učební obor. Druhou si po vzoru spolužáků podal na střední školu. Přestože ho to více táhlo na společenské vědy, byla při přijímačkách na humanitně zaměřené školy zapotřebí čeština, které se obával. „Než abych se učil češtinu, radši jsem se připravoval na matiku a fyziku,“ směje se. K humanitnímu směru se nakonec přeci jen dostal. Po průmyslovce vystudoval Vyšší odbornou školu sociálně právní v Mostu. Na tu se rozhodl jít i přesto, že ho přijali na všechny čtyři vysoké technické školy, kam si podal přihlášku zrovna tak.
Angažovat se začal už během studií. Založil jedno z prvních romských informačních center, které sídlilo právě v jeho domovské Bílině. Ve druhém ročníku tak zaměstnával už několik svých spolužáků. V centru se snažili spolu s dalšími lidmi poskytovat lidem právní a sociální poradenství. „Měl jsem podporu v Městském úřadu v Bílině, ten centrum nakonec vzal pod sebe,“ popisuje David.
Do Prahy přesídlil v roce 2000, kdy už také nějaký čas od studií pracoval pro mezirezortní komisi pro romské záležitosti. O pět let později se stal vedoucím sociálního odboru na Úřadě městské části Praha 14, kde působil jednu dekádu. V roce 2015 se stal uvolněným zástupcem náměstkyně ministra pro lidská práva a o rok později politickým náměstkem ministra pro lidská práva Jana Chvojky. Po jeho odchodu se vrátil na svou původní pozici, ve které na Úřadě vlády ČR působí dodnes. Stal se tak nejvýše postaveným Romem v české státní správě.
„Zní to divně,“ směje se a zdůrazňuje, že by byl rád, kdyby bylo Romů ve státní správě mnohem více. „Myslím, že by se tohle mělo změnit, neměla by to být výjimka,“ dodává. Domnívá se, že důvodem může být vzájemná nedůvěra mezi Romy a Neromy. Na jedné straně Romové mnohdy nevěří tomu, že by jim mohla dát většinová společnosti ve státní správě šanci, na straně druhé někteří Neromové také podléhají předsudkům a nedůvěřují zase Romům, že by takovou práci zvládli. Přiznává také, že se Romové ve státní správě občas mohou pak setkávat s kuriózními případy, kdy na ně jejich okolí, nebo spolupracovníci, pohlíží jako na raritu, něco neobvyklého.
Život s doprovodem
I přes svůj úspěch a postavení se sám David setkává s předsudky i dnes. Přestože v Praze je trochu jiná situace, a lidé ho často vnímají spíše jako Itala nebo Španěla, jakmile s rodinou vyjede za její hranice, je lidem často jasné, jaký je jeho původ. Občas kvůli tomu, podobně jako řada dalších Romů, zažívá různé nepříjemnosti. „Občas mívám takový ten doprovod, jak tomu já říkám. To jsou ty prodavačky, které mě v obchodě následují. Párkrát to bylo tak okaté, že jsem i tu prodavačku oslovil. Jednou jsem jí dal i do ruky košík, aby mi ho držela. Byla tak v šoku, že ho fakt vzala do ruky a já do něj pak dával nákup,“ směje se. „Je prostě strašné, když tohle musí někteří lidé na denní bázi zažívat,“ říká
Kokos
David Beňák se stal vzorem pro řadu Romů i Neromů. Dostává se ale do určitého konfliktu i s některými Romy. Tím, že pracuje pro státní správu, a dostal se na vysoký úřednický post, v některých vzbuzuje nedůvěru a odcizení. „To mě mrzí. Myslím, že má smysl bojovat za to, aby se tu Romům žilo lépe. Vybral jsem si k tomu vlastní cestu, která mi přijde správná, protože jsem se pro ni rozhodl já sám,“ uvádí. „Jsou samozřejmě i další cesty. Někteří mi vyčítají, že nechodím na demonstrace. Chápu, že to je důležité a fandím těm lidem, kteří to dělají. Oni by ale zas nebyli ochotní pracovat na těch tématech tou cestou, kterou jdu já,“ pokračuje. „Jeden Rom, když jsem byl student a aktivista, mi jednou řekl, že jsem kokos – navenek hnědý, uvnitř bílý,“ přidává jeden ze zážitků. „Dnes už si to ten Rom nemyslí a jsme přátelé,“ dodává.
Situace se podle Davida Beňáka v Česku od 90. let změnila. „Nenajdete u vstupu do restaurace ceduli, nenajdete tu také pobíhající skupinky skinheadů nahánějící Romy a naopak. Ale je řada věcí, které se pro ty Romy nezměnily,“ vypočítává. „Je řada Romů, kteří bojují s chudobou, s diskriminací, nenávistí, a to je samozřejmě špatně.“
Dodává, že doba aktuálně není příliš dobrá. Posunula se podle něj akceptace hranice pro nenávistné projevy. To, co dříve nebylo myslitelné, je dnes součástí veřejných projevů. „Lidé si pletou právo říct svůj názor s trestnou činností,“ zdůrazňuje. Politici, ani orgány činné v trestním řízení, pak podle něj nedávají jasný vzkaz, že toto možné není. Přesto pevně věří, že spravedlnost se vymoci dá. Může to ale stát mnoho úsilí. „Je spousta dobrých policistů nebo státních zástupců a je proto důležité v ten systém věřit,“ uzavírá.
Autor: Lukáš Houdek