Odkaz na FacebookOdkaz na oficiální kanál YouTubeOdkaz na web Úřadu Vlády


Napsali o nás

RESPEKT: Dva světy v jednom výběžku

Tisk E-mail

Praha, 23.6.2014 - Obce na Šluknovsku bojují o klid, každá jinak.

Hubený tmavovlasý mladík Erik si sedá ve vlaku až na poslední sedadlo v posledním vagonu a vmáčkne se co nejvíc do rohu, nemá žádné zavazadlo, jen v ruce žmoulá pomačkanou úřední obálku. Většinu času hledí do země, za oknem, o něž si opírá hlavu, ubíhá červnová krajina Českého středohoří a slunce se v parném dni odráží v řece, která se tady na cestě z Děčína směrem na Rumburk klikatí podél dráhy. Těch několik dalších cestujících v odpoledním vlaku má ve tváři povznesený výraz z té krásy venku, pár třicátníků si nad mapou plánuje, kudy se vydá Lužickými horami, které vlak za chvíli protne. Mladý muž Erik občas odlepí pohled od země a rozšířenými panenkami zkontroluje spojovací dveře z vedlejšího vagonu, kterými by měl co chvíli projít průvodčí. Otevřou se po čtvrt hodině jízdy, těsně před stanicí Benešov nad Ploučnicí. „Jedu od soudu domů do Rumburku a nemám na jízdenku, dám vám občanku," říká mladík tiše a natahuje ruku se soudní obsílkou. „Zmiz! Vystřel!" zařve průvodčí. „Piča zlá," zamumlá Erik, když vyskakuje na peron. „Další zfetovanej cikán," shrne tu scénu průvodčí. Dvojice natěšených výletníků se znechuceně ušklíbne, ale nepříjemnost už je pryč a vlak se zase poklidně rozjíždí do malebné krajiny Šluknovského výběžku, kam se přijeli rekreovat a v němž mládenec s úředními problémy žije.

Těsně před Rumburkem projíždí souprava lesem, jímž před třemi lety prchala v panice skupina Romů s dětmi, jež výhrůžky smrtí od bílých sousedů vyhnaly na pár dní do úkrytu ve vedlejším městečku. Série pochodů svolávaných neonacisty strhla stovky občanů Šluknovského výběžku k manifestacím vyjadřujícím nespokojenost s existencí místních Romů. Byla to vypjatá doba a teď se může opakovat. Starostové výběžku napsali premiérovi, že se situace v jejich kraji nelepší a že už toto léto mohou nespokojení občané opět vyjít do ulic.

Tahle pasáž neplatí

Krátce před půlnocí jde parkem u rumburského nádraží povědomá postava: mladík v černé mikině a černých tesilových kalhotách, v ruce soudní obálku o něco zmuchlanější než odpoledne. „Dojel jsem to naněkolikrát, to děláme normálně, když něco potřebujeme ve městě," říká Erik. „Na vlak k soudu jsem ještě měl, zpátky už ne, ale nic jsem nespáchal, jsem jenom svědek."

Je mu dvacet, má sedm tříd základní školy, což mu vyšlo tak akorát do patnácti, takže má ukončenou povinnou školní docházku. Nikdy nepracoval, je na dávkách a bydlí s rodiči a dvěma sourozenci, občas prý vypomáhá někde načerno, a ano, kupuje si občas pervitin. „Mám to levně, znám lidi, co to prodávají. Prodává to víc cikánů, aby si vydělali, ale i Češi, práce tu není. Co mají dělat, když mají děcka."

Erik míří ke třem panelákům kousek za náměstím, v nichž žijí místní romské rodiny a kudy před třemi lety pochodovaly davy lidí v protiromském průvodu, z jednoho okna je slyšet Madonna, z jiného vzdáleně píseň v romštině, jinak je tu klid. Romů tu žije méně než tehdy, stát vyslal v době šluknovských nepokojů do zdejších měst speciální jednotky, které masově kontrolovaly pořádek i občanské průkazy, a nepřátelství místních i policejní akce odradily ty, kdo tu byli jen na dlouhodobé návštěvě u příbuzných – a takových prý bylo dost. „I Češi jsou tu už teď slušní, nikdo nám nenadává, tady je klid," uzavírá hodnocení rasového napětí černý pasažér a mizí ve vchodu.

Ráno kousek odtud brzdí multikára a vedle ní pochoduje padesátník Jaroslav Demeter, jeden z několika desítek Romů v pracovních vestách, jež lze po městě přes den zahlédnout. Uklízejí ulice nebo – jako pan Demeter – žnou trávu u silnic. Radnice spolu s úřadem práce vytvořila dotovaná pracovní místa pro dlouhodobě nezaměstnané.

„Tak co, pane Demetere, jak se vám vydařil den dětí?" zdraví srdečně na chodníku žence kolemjdoucí občan v policejní uniformě. „Dobré to bylo, pane Gajdoši. Zpívali jsme, děckám se to moc líbilo," odpovídá Jaroslav Demeter zástupci ředitele městské policie. Stačí se zaposlouchat do jejich rozhovoru, aby bylo jasné, co místní lidé v hospodách, v obchodech a na lavičkách míní tím, když říkají, že se vztahy mezi Romy a „bílými" za poslední dva roky zlepšily.

Jiří Gajdoš nastoupil na rumburskou služebnu po šluknovských nepokojích, když nový starosta měnil vedení městské policie, protože ji považoval za málo znalou místních poměrů a pasivní. Spolu tu zřídili terénní preventivní hlídku, která obchází město a navštěvuje rodiny. Radnice dnes spolupracuje i s odborníky ze státní Agentury pro sociální začleňování a spolu s nimi chystá nový systém sociálního bydlení, střední školu zaměřenou na technické obory, do níž by mohly chodit i romské sociálně slabé děti po dosažení základního vzdělání; peníze z obecní kasy jdou i do několika nízkoprahových center pro děti a mládež, kam chodí děti na doučování a do kroužků.

„Je to tu nebe a dudy, co tady bylo předtím a co je teď, strašně se to tu zlepšilo," říká v obýváku svého rodinného domu nedaleko paneláků Jiřina Holubková a manžel po její pravici přikyvuje. Manželé Holubkovi žijí v Rumburku už padesát let a jen stěží lze nalézt ve městě lidi, kteří toho vědí o soužití s Romy víc – sousedí s nimi zprava i zleva. V posledních letech sepsali mnoho stížností na hluk, hnijící odpadky a řvoucí děti z okolních domů. Bezvýsledně. „To se nedá popsat, jak my jsme tady žili," vypráví paní Holubková. „Ale teď, co nastoupil nový starosta, se najednou věci řeší a vztahy se uklidnily. Pomáhá i to, že lidé vidí Romy pracovat v ulicích, a hlavně ti preventisté, kteří nás tu učí se domlouvat," dodává a manžel znovu přikyvuje. Před třemi lety, kdy se na náměstí konaly demonstrace žádající odeslání Romů do plynu, se i Jaroslav Holubek jedné takové zúčastnil. „Nejsem rasista, ale lidi byli zkrátka naštvaní a pár provokatérů to zvrhlo," říká. Teď už by se na takovou manifestaci prý nešel „ani podívat", protože je s novou situací spokojený: „Naopak, sepsali jsme radnici děkovný dopis do novin."

Proč tu tedy starosta Jaroslav Trégr podepisoval dopis premiérovi, že nenávist v ulicích měst Šluknovského výběžku může opět vykypět? „Tahle pasáž na nás neplatí," vysvětluje starosta ve své pracovně, kde znovu domlouvá s vedoucí sociálního odboru víkendový výlet dětí z chudých rodin do Českého ráje. „Obec toho hodně zvládá, ale potřebuje i pomoc státu. To jsem chtěl hlavně vládě připomenout."

Úspěch starosty Louky

Nejbouřlivější demonstrace před třemi lety byly v osm kilometrů vzdáleném patnáctitisícovém Varnsdorfu. Cestou vedoucí k domům obývaným Romy se tehdy valil rozezlený dav, který musela policie rozhánět vodními děly a nájezdy na koních. Občané Varnsdorfu se snažili dostat k romským ubytovnám poblíž sídliště, házeli kameny, hrozili lynčem.

Soukromá ubytovna Sport dnes vypadá ve slunečném odpoledni stejně jako před lety, bídný barák s vytlučenými okny, za jedním se kdosi pohupuje do rytmu hudby, z jiného je slyšet hádka. Druhá ubytovna o kus dál, kterou zřizovalo město, je čerstvě zrušená, lidé se z ní vystěhovali na přilehlé sídliště do bytů, které jim nabídl soukromý majitel. Za nájmy sice vysoké – kolem jedenácti tisíc za dvoupokojový byt –, ale díky příspěvkům na bydlení na ně dosáhne i čtyřčlenná rodina bez stálého příjmu a pořád ještě přitom platí méně, než po ní předtím chtěla obec za malý kamrlík bez záchodu v městské ubytovně. Na sídliště se proto nastěhovala i velká část Romů z druhé městské ubytovny na opačném konci Varnsdorfu a přibyli také přespolní, kteří se o volných bytech dostupných pro Romy dozvěděli.

„Je to prostě hrůza hrůz, jejich děcka lezou přes plot na zahradu mateřské školky, dělají tam hromádky, každé ráno se tu musí savem čistit klouzačky, protože jsou počurané, a už se tam našly i injekční stříkačky," stěžuje si maminka, která si jde do místní školky v sídlišti, zřízené i pro děti s autismem, vyzvednout dceru. „Problém se nijak nevyřešil, jen se koncentroval sem, přesunul se a rozšířil." Majitelům okolních bytů se příchodem velké skupiny Romů navíc snížily na realitním trhu ceny jejich domova a dávají to znát: tady se o nějakém „zlepšení situace" nelze od většinového občanstva doslechnout, kdyby si člověk nohy uchodil.

Kvůli častým stížnostem radnice na sídlišti zřídila společně s úřadem práce před třemi týdny terénní hlídky. Sedm místních nezaměstnaných Romů obchází ve dvojicích či trojicích celý den domy a dohlíží, aby nikdo na ulici nepopíjel pivo nebo si nezpíval, nepřinesl si stolek před vchod a nechtěl si u něj jen tak posedět. „Je za to pár tisíc měsíčně, ale lepší než sedět doma a koukat do zdi, jiná práce tu není," říká Pavlína Danková s vizitkou terénního pracovníka na vestě. Jsou tři odpoledne a její směna právě dohlíží, aby se děti při návratu ze škol domů držely co nejdál od plotu školky.

Na dohled od něj si teď na bobku hrají dvě romské holčičky a nakukují do zahrady s klouzačkami a prolézačkami, kam nesmějí. V sídlišti žádné přístupné hřiště není, a tak si tu na asfaltu cosi skládají z kamínků, než je maminka zavolá domů do paneláku na svačinu. „To víte, že by tam chtěly, ale my jim to nedovolujeme," dušuje se jejich matka v culíku a teplákové soupravě, a je zbytečné to i říkat – tak malé holky by vysoký kovový plot nedokázaly zdolat. „To tam lezli mladí, když se opili, a bylo to na děcka. Pro ně tu taky nic jiného není," říká matka a odvádí svoje děvčata k panelákům.

Naproti zchátralému kostelu o kus dál ve městě stojí pořád ta stejná bídná městská ubytovna jako před třemi lety, v níž je nyní sestěhováno asi šedesát Romů. „Udělejte si drdol, ať neodejdete s nějakým hmyzem ve vlasech," upozorňuje návštěvu sociální pracovnice. „Chtěli jsme to tady rekonstruovat, ale město nemá peníze." Zatím tedy zůstaly špinavé zdi, společný záchod a koupelna na každém patře bez klik, zápach a malé krcálky, kde za postel dospělý platí městu 3600 korun měsíčně a dítě o tisícovku méně. V přízemí ubytovny je centrum, kde si děti mohou dělat úkoly a chodit do kroužků, jenže většina dětí už je odstěhovaná na sídliště, kde nic takového nemají. „Já vím, já vím, že se musí začít u dětí a že nějaké centrum pro doučování a rozvoj mládeže nám tu chybí," říká starosta Martin Louka. „Jenže jak já vysvětlím lidem, že dáváme peníze do Romů? Vždyť to je právě to, co nám na těch manifestacích vyčítali. A ani já nemám dořešeno, proč bych měl dávat peníze speciálně na romské děti, proč ne všem stejně? Dokud oni sami nebudou chtít pracovat a vést děti k řádnému životu, tak nenaděláme nic. A to nevím, jak zařídit."

S Agenturou pro sociální začleňování rozvázal starosta spolupráci, protože, jak říká, „neměla krátkodobá řešení, ale jen samé dlouhodobé vize", které občané nechápou. Třeba tu o sociálním bydlení – jenže starosta neví, jak by vysvětlil voličům, že nějací Romové dostali k tomu svému výhodnému životu ještě byt od města. Sám je z té situace zklamaný – těšil se, jak povede město k lepšímu, ale kvůli neustálým problémům s Romy mu na to zbývá méně času.

Co tedy chce dělat, aby městem zase nepochodovaly zástupy rozzlobených lidí připravených lynčovat souseda? „Já to nevím a bojím se toho," připouští Martin Louka. „Proto jsem taky podepsal ten dopis. Protože obec s tímhle problémem nezmůže nic, hlavu by si měl lámat stát. Já považuju za úspěch, že tu od té doby nebyly žádné další demonstrace."

Ivana Svobodová

Článek vyšel 23. června 2014 v týdeníku Respekt.


Vyhledávejte v lokalitách

Přihlašte se k odběru novinek

Archiv aktualit ASZ




Příklady dobré praxe

Napsali o nás